Foto: Tami Aftab/s laskavým svolením společnosti Atmos
V našem dlouhodobém seriálu "Jak to dělám," mluvíme s lidmi, kteří se živí módním a kosmetickým průmyslem, o tom, jak prorazili a dosáhli úspěchu.
V roce 2018 v New Yorku tvrdě pracovala vydavatelská zázračnost jménem Willow Defebaugh a žila si svůj redakční sen. Během pouhých šesti let už měl módní redaktor za sebou koncerty pro takové lidi Móda a GQ, vyšplhal na stožár na PROTI Časopis a pomohl uvést na trh americké vydání francouzské módy lesklé L'Officiel. Byli na vrcholu své hry – ale také se blížili k bodu zlomu.
Vyčerpaný a vyhořelý, říkají, Defebaugh si stále více uvědomoval způsoby, jakými módní průmysl způsoboval – je – způsobuje nenapravitelné škody na planetě, kterou všichni sdílíme. Když byli Jakeovi představeni, byli připraveni to zabalit v zájmu jiných, stabilnějších kreativních činností Sargent, podnikatel, který sdílel svou touhu přistupovat ke klimatické krizi z pozice kreativity a soucit.
v roce 2019 Atmos, dvouletá publikace přemosťující klima a kulturu, debutovala, její inaugurační číslo obsahovalo příspěvky od těžkých hitterů jako Yoko Ono a Ryan McGinley. Nyní, po více než třech letech a šesti vydáních, je platforma silnější než kdy dříve a má zcela vlastní hlas.
AtmosTón, odměřený a vznášející se, je stejně pozoruhodný jako jeho obsah, který v každém vydání běží od TikTok aktivisté na ekologie lesa. Hlásí se, že je třeba slavit i přes – nebo možná opravdu ve světle – závažnosti klimatické krize, která se neustále rozvíjí. Pro Defebaugha je to na stejné úrovni jako jejich celoživotní dílo.
„Často se vracím k tomu, že si nemyslím, že za našich životů nastane den, kdy si řekneme: ‚Dokázali jsme to, zachránili jsme planetu‘,“ říkají. „Je to celoživotní práce a není udržitelné být celý život mizerný, takže si musíte najít prostor, abyste se také radovali. Móda to dokáže tím, že také vytváří prostor pro tento rozhovor.“
Před námi Defebaugh nás provede jejich kariérní trajektorií – od internování Móda's módní šatník k rozhovorům s vědci, kteří překračují hranice – a pojednává o tom, jak jejich identita jako trans ženy ovlivnila způsob, jakým nahlížejí na environmentální akce. Přečtěte si to nejdůležitější.
Co vás na průniku módy a klimatu zaujalo jako první?
Začátek mé kariéry byl spíše po módní stránce. Když jsem se poprvé přestěhoval do New Yorku, začal jsem jako stážista a poté jako asistent na volné noze pracující v Móda a GQa pak jsem se nakonec vydal do centra města PROTI Časopis, kde jsem byl asi pět let.
Udržitelnost byla vždy rostoucí přítomností v mé mysli. Už od dětství byla příroda mým bezpečným místem a kde hledám kreativitu a inspiraci. A když jsem ještě byl u V — to bylo v roce 2016, 2017 — cítil jsem, že chci dělat víc se svým každodenním vyprávěním příběhů. Byl jsem obklopen tolika kreativitou, pracoval jsem s některými z nejtalentovanějších fotografů, spisovatelů a kreativních ředitelů a udržoval jsem pomyslel jsem si: ‚Co by se stalo, kdybychom veškerou tuto kreativitu věnovali tématu, kterému nemůžeme přimět dostatek lidí, aby mu věnovali pozornost? právě teď?'
Když jsem byl v PROTI, založil jsem sloupek, kde jsem psal o udržitelnosti, a to se do mé práce vkrádalo stále více, ale také jsem cítil pocit zastrašování. V rámci environmentalismu se odehrává spousta hlídání bran, kde lidé mají pocit, že musí být dokonalým ekologem, aby se starali o klima, a to prostě není tento případ. Realita je taková, že potřebujeme milion nedokonalých aktivistů, spíše než pár dokonalých aktivistů, jak se říká. A tak ti, kteří by si mohli myslet, že jsou součástí základních příčin klimatické krize, jsou přesně ti lidé, které potřebujeme, abychom se zapojili. To jsou lidé, které potřebujeme potkat tam, kde jsou, a netrvat na tom, aby byli dokonalí hned od začátku, ale jen pracovat na tom, jak mohou využít své specifické dary pro tuto konkrétní věc.
Jaké lekce jste se v této fázi své kariéry naučili a které si s sebou nesete dodnes?
To může být poněkud klišé, ale slovo, které vás jako první napadne, je vytrvalost. Módní vydavatelství je v mnoha ohledech tak bezohledné a přináší určitý smysl pro odhodlání. Aplikuji to přímo na svou práci v klimatickém prostoru, která také vyžaduje velkou dávku vytrvalosti, ale velmi odlišným způsobem.
Jedna z věcí, na kterých jsem se neustále učil pracovat PROTI bylo, jak to udělat, abych tak řekl. Nikdo se nikdy nevzdal. Bylo to jako: 'Pokusíme se, aby se příběh stal, a pokusíme se ho udělat tak pozoruhodným, jak jen může být.' Vytvářet řešení a být kreativní v tom, jak o řešeních přemýšlíme, je něco, co mi zůstalo po celou dobu mého života kariéra.
V odvětví, které je tak bezhlavé, může být velmi snadné ztratit ze zřetele své hodnoty. To je něco, co jsem se naučil pro sebe, jak být vždy svým vlastním morálním kompasem a ujistit se, že to neobětujete. A Atmos, roky a roky později, se zrodilo z tohoto smyslu být publikací založenou na hodnotách. V některých případech jsem se to naučil tvrdě, ale to bylo v mé kariéře opravdu neocenitelné.
Jak se Atmos přijde příležitost?
Přišlo to pro mě v ideální čas. Právě jsem odešel PROTI a pracoval na spuštění v USA L'Officiela jeden z mých kolegů mi tam dal kontakt na Jakea Sargenta, který je mým spoluzakladatelem Atmos a který zmínil, že má skutečný zájem o vydání publikace, která se zabývá průsečíkem klimatu a kultury. Tam byla i moje hlava.
Poté, co jsem většinu svých dvaceti let strávil prací v různých módních publikacích, byl jsem v prostoru totálního vyhoření. Cítil jsem se totálně vyčerpaný a říkal jsem si: 'Možná, že publikování pro mě není to pravé.' A když jsme se s Jakem poprvé setkali, byli jsme tak kreativně sladěni. Připadalo mi to jako bezhlavé, že na tom budeme pracovat společně. Rozhodli jsme se tedy, že časopis spustíme a uvidíme, kam nás zavede.
Abych byl upřímný, byl jsem opravdu šokován. Chci říct, že první číslo jsme měli Ryan McKinley a Yoko Ono a všichni tito různí fotografové a umělci, o kterých jsem si ani v té fázi své kariéry nebyl jistý, jestli já nebo my dokážeme přivést do konverzace. A co jsme zjistili víc než cokoli jiného, je to, že lidé jen chtěli pomoci a propůjčit své hlasy této věci. Cítím se tak šťastný, že můžeme spolupracovat s fotografy a spisovateli, básníky a umělci, protože díky nim je časopis skutečně tím, čím je.
Čeho chcete ve své roli šéfredaktora dosáhnout?
Mým cílem je skutečně změnit myšlení lidí. Často se vracím k citátu, který inspiruje tolik práce, kterou děláme "The Overstory" od Richarda Powerse. Říká, že největší hádky na světě nemohou změnit mysl člověka – to dokáže jen dobrý příběh. A tím je řečeno vše.
Myslím si, že klimatická krize byla tak dlouho řízena čistě daty, a to zejména v environmentální žurnalistice. Gretin příběh, proč děti stávkují a nechodí do školy, protože k čemu to je, když nemáte slušnou budoucnost? To je příběh, který vás dostane do srdce. A to je to, co mě baví, vyprávění příběhů, které pocházejí z emocionálního místa, které skutečně zasáhne lidi. Protože to by vyprávění mělo dělat. Mělo by nás to oslovit v naší lidskosti a v tom, kým jsme jako lidské bytosti.
Pokud byste měli projít hlavní roli vaší doby s Atmos, jaké velké momenty pro vás vynikají?
V čísle 4 jsem měl rozhovor s hudebníkem Maggie Rogersová, který je shodou okolností můj dobrý přítel, a tento příběh změnil můj názor na způsoby formátování příběhů. Měli jsme tento rozhovor během pandemie o zpomalení tvůrčího procesu a konfrontaci s vyhořením, které zažívá mnoho lidí. Fotografie, se kterými jsme pro příběh nakonec běželi, byly tyto krásné fotografie ledovců na Aljašce od fotografa jménem Daniel Shay, aby se s touto myšlenkou ledovcového tempa řídil. Rád přistupuji k příběhům z úplně jiné perspektivy.
Grimes, umělec, je na obálce našeho nového čísla v rozhovoru s autorem sci-fi Nnedi Okorafor o sci-fi a spiritualitě technologie. Byl to pro mě tak silný rozhovor, protože hodně mluví o tom, jak jsme všichni čím dál víc propojeni. Grimes používá analogii, že všichni jsme neurony v superpočítači, a to je internet, že? Všichni se potýkáme s tím, že jsme součástí stejné věci, což je lidská rasa. Ale slyšet to z této technické perspektivy bylo tak zajímavé pojetí konceptu, se kterým jsme již pracovali. Časopis by měl zpochybnit pohledy lidí a přimět je, aby přemýšleli o věcech z jiného úhlu, a tento příběh zpochybnil mé vlastní myšlení mnoha zajímavými způsoby.
A pak jsou tu všechny vědecké legendy: Jane Goodallová; Dr. Sylvia Earle; Dr. Suzanne Simard, průkopnická vědkyně, která v západní vědě objevila, že stromy jsou vzájemně propojené, což domorodá věda ví již dlouhou dobu. Jenom žasnu nad tím, že můžeme mít hudebníky a umělce a pak také vědce a autory.
Stále existuje poměrně vysoká bariéra dostupnosti, která obklopuje diskuse o klimatu, zejména v módním prostoru, kde se pro spotřebitele udržitelnost často zavádí z místa ostuda. Co si myslíte, že průmysl musí udělat, aby tyto bariéry snížil?
Moc se mi tato otázka líbí, protože si myslím, že je to pravda: Lidé mají takový znehybňující pocit, jaký máme my to způsobilo a množství hanby, které vytváří, je tak paralyzující, že to způsobí, že se mnoho lidí otočí pryč. Skutečností je, že všichni máme samozřejmě své vlastní stopy. A zároveň si mnoho lidí ani neuvědomuje, že myšlenka spočítat svou uhlíkovou stopu byla vynálezem velké ropy. Byla to taktika PR a fungovala skvěle, protože jste celou populaci přiměli k tomu, aby se tak neuvěřitelně styděla až do bodu, kdy se nechtěli skutečně zapojit do provádění smysluplných změn.
Je nesmírně osvobozující, když si začnete uvědomovat, že pouhých 100 společností je odpovědných za 71 % všech globálních emisí. Ale zároveň jsem poněkud opatrný, protože v klimatickém prostoru se konverzace právě zhoupla tímto směrem, víte? Potřebujeme individuální změnu a potřebujeme systémovou změnu. Pochopení této statistiky nám nedává volnost v tom, abychom se chovali tak, jak se chceme chovat a využívat tolik, kolik chceme používat. Vše se musí dít na individuální i kolektivní úrovni, a tak se systémové změny vlastně dějí.
S ohledem na to, jak mohou módně smýšlející jednotlivci, kteří se ještě neúčastnili klimatu akce – a kteří se možná cítí demoralizovaní stavem klimatické krize – nejlépe zapojený?
To je místo, kde se s nadšením, ano, zasazuji o systémové změny. Pokud se koná místní protest, jděte na místní protest. Pokud existuje způsob, jak se spojit s lidmi ve vaší komunitě, udělejte to, protože aktivismus funguje. Individuální změna je však také nezbytná při pohledu na roli, kterou hrajete ve svých konkrétních ekosystémech. Pro mě to bylo jako: 'Dobře, vím, jak upravovat časopisy, tak jak mohu vytvořit časopis, který je o těchto problémech?'
Na osobnější úrovni jako trans žena hodně přemýšlím o transformaci, že? Toto je velké téma mého života. A přemýšlím o tom optikou klimatického aktivismu a klimatické spravedlnosti. Vím, že transformace je možná, a vím, že lidské bytosti jsou schopné se transformovat a měnit. Vím to, protože to žiju a vidím to každý den. Vidím to na mnoha trans lidech, kteří jsou v mém životě. Může to být těžké a může to být brutální a jsou části, které mohou být náročné. Ale je to také velkolepé.
Neříkám, že se cítím optimisticky každý den, ale hodně mého optimismu pochází z toho osobního: „Vím, že tohle je to možné, protože jsem to prožil.“ Pokud se mohu změnit já, mohou se změnit jiní lidé, a pokud se můžeme změnit my, pak se může změnit náš druh změna. Proto s Atmosčasto vyprávíme příběhy z perspektivy identity, protože identita utváří to, jak vidíme svět.
Když přemýšlíte o budoucnosti módy a klimatu, kam si představujete, že bude směřovat?
Budu odkazovat na příběh, který Elizabeth Clineová napsal pro naše třetí číslo. Středem zájmu byla myšlenka, že móda možná není něco fyzického – že móda je energie. A mluvila o této myšlence, že stylisté budoucnosti pomohou lidem pracovat s vlastními šatníky. A ten nápad se mi líbil, protože se dostal k jádru toho, co móda je nebo by měla být.
Jako mnoho lidí jsem se zajímal o módu, protože si myslím, že je to neuvěřitelný nástroj pro sebevyjádření, což je energie. A to mě velmi vzrušuje, protože jedním ze základních pravidel ve vědě je, že energii nelze vytvořit ani zničit, pouze přeměnit. A ne to vše vrátit k transformaci, ale i móda je silou transformace. Pomáhá lidem změnit to, jak se vidí a jak se prezentují. Fandím módnímu průmyslu, protože jeho smyslem je také jeho schopnost měnit se. Móda se transformuje, a proto si myslím, že průmysl by se mohl transformovat.
Co byste poradili někomu, kdo v oboru teprve začíná a chce se vydat na podobnou profesní dráhu?
Sledujte vlákna. Kdybyste mi řekli, když mi bylo 20 let v New Yorku, že bych v určitém okamžiku založil publikaci, která vypadá na křižovatce klimatu a kultury, to dokonale splétá všechny tyto různé aspekty mé kariéry do jednoho věc? Ani bych nevěděl, co s tou informací dělat.
Ale tak se věci nedějí. Probíhají po jednom vlákně. Přišel jsem sem, protože mě zajímala móda, a čím víc mě móda zajímala, tím víc mě zajímaly způsoby, jakými je móda neudržitelná. A tím jsem se řídil.
Přemýšlím o všech chvílích, kdy jsem si pomyslel: 'No, nevím, kam to nutně povede vést, ale připadá mi to jako správná další věc, kterou musím udělat,“ a přemýšlím o tom, jak je to všechno důležité byl. Všechny ty drobné práce, stáže, práce na volné noze, to všechno mě naučilo různé věci. A jsem prostě moc ráda, že jsem jim tenkrát řekla ano a že jsem věřila, že je někdy budu moct do něčeho zaplést.
Tento rozhovor byl pro přehlednost upraven a zhuštěn.
Nenechte si ujít nejnovější zprávy z módního průmyslu. Přihlaste se k odběru denního zpravodaje Fashionista.